Věra Janoušková

Věra Janoušková se narodila 25. června 1922. V letech 1941 - 1942 studovala na sochařskokamenické škole v Hořicích, poté na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze u Karla Dvořáka a v letech 1945 až 1948 u Josefa Wagnera. Od padesátých let se účastnila jak skupinových tak samostatných výstav. Na přelomu padesátých a šedesátých let stála u formování umělecké skupiny UB12, v osmdesátých letech byla členkou Nové skupiny a od roku 1990 byla součástí obnovené Umělecké besedy. “Jsem ve skupině UB12, protože neznám lepší” odpověděla Věra Janoušková Mileně Slavické v publikaci UB12: Studie, rozhovory, dokumenty z roku 2006, stroze a výstižně, zároveň však v hlubokém významu, který vystihoval její vztah k ostatním členům.

Otto Gutfreund měl na studenty Josefa Wagnera vliv, který se projevoval v tíhnutí k jednoduchým, do prostoru jen málo rozvinutým, ale důkladně plastickým tvarům. Ranná fáze tvorby Věry Janouškové byla ovlivněna “novou věcností”, naivismem, ale i klasicistním realismem Otty Gutfreunda. Umělecký vývoj Věry Janouškové sahá přes plastiky v pravém a tradičním slova smyslu, tedy modelování tvárlivých hmot, přes užívání a hru s netradičními materiály jako osinek, azbest, cement, šamot, beton ale i škvára a struska. Až po svařování smaltovaných figur a tvorbu koláží nejen z útržků užitých, většinou potištěných papírů.

Sedící, 1948, sádra, v. 54 cm

Venuše, 1960, sádra a škvára, v. 24 cm

Její práce spočívá na dvou principech, jednak na tradičním modelování soch a druhak na spojování různých materiálů i hotových věcí. Tyto přístupy se v její tvorbě navzájem prolínají, sbíhají a rozbíhají. Právě socha Sedící naznačila odklon od tradičního sochařského přístupu, u klasické patinované sádry prostřednictvím silných železných tyčí nastínila linii skládání soch.

Věra Janoušková si věci pro své skládané sochy nevybírala pouze pro jejich látkové vlastnosti, ale i pro jejich tvar - “železná tyč ji upoutala nejen svou železnosti, ale také tím, že končí ozdobným hrotem, připomínajícím, že původně byla součástí plotu. Věře však šlo o jinou souvislost, než je souvislost původu - o to, že tyčka z plotu se podobala žezlu.” jak píše Jaromír Zemina a naznačuje výrazný motiv přirovnání v poetice Věry Janouškové.

Komponování soch Věry Janouškové vychází z její spontaneity. Z jednotlivostí nalezených na skládkách odpadů vytváří nové celky, vrací hmotu k životu. Štěstí je motivem, který pramení právě z možnosti oživovat už “neživé”. Věra Janoušková vytvářela sochy z věcí zahozených, vyřazených z okruhu užitku uspěchané civilizace, díky čemuž byla označována jako první dáma českých skládek, čemuž s nadhledem přitakávala. Objevila díky těmto místům svět obyčejnosti, který jí oslovil svými formami, materiály a významy vztahující se k člověku a životu. Její tvorbou prostupuje člověk, nebo zástupný symbol lidské existence (Povlečená postel, Peřinka), staví se proti většinové společnosti, která ve výše uvedeném spatřuje pouze rozpad, zkázu a zničení.

Peřinka, 1982 - 1984, vlnitý plech, peřinka, osinkocement, v. 115 cm

Věra Janoušková nesporně patří k nejoriginálnějším osobnostem českého sochařství a vůbec celé generace nastupující koncem padesátých a počátkem šedesátých let. Ivo Janoušek zdůrazňuje v její tvorbě principy lidského pochopení, vstřícnosti a vzájemnosti. Volbou výrazových prostředků se přiblížila novému realismu, tvaroslovím a tematikou nové figuraci. Nikdy se však s žádným ze směrů poválečného období zcela neztotožnila, nedala se spoutat žádnou doktrínou či z vnějšku přicházejícími pravidly. Přesto má její dílo jasně daný řád, který se řídí vlastními zákonitostmi. Věra Janoušková si našla vlastní výrazové prostředky, užívala kovy, sádru či osinkocement, nejtypičtější jsou pro ni sochy svařované – nebo jak říkala – stehované či sešívané ze smaltovaných předmětů.