Věra a Vladimír
Věra a Vladimír se narodili ve východních Čechách na Novopacku. Věra Havlová 25. června 1922 v Ubislavicích a Vladimír Janoušek 30. ledna 1922 v Přední Ždírnici u Nové Paky. Potkali se v roce 1946 v ateliéru Josefa Wagnera na Uměleckoprůmyslové škole v Praze (od 1946 Vysoká škola uměleckoprůmyslová). Mezi jejich spolužáky patřil mj. Miroslav Chlupáč, Zdeněk Palcr, Olbram Zoubek či Eva Kmentová. V roce 1948 se vzali a v polovině února 1949 spolu odjeli do Bulharska, kde strávili dva semestry na Akademii výtvarných umění v Sofii. Zapůsobila na ně divoká a nedotčená bulharská příroda, antické umění a lidová tvořivost spíše než konzervativnost sofijské univerzity.
Určující nejen pro oba umělce, ale i ostatní kolegy, byla vzájemná ateliérová družnost a přirozený respekt k Josefu Wagnerovi. V ateliéru Josefa Wagnera bylo studentům vytvořeno bezpečné zázemí vedoucí k individuálnímu přístupu k vlastí tvorbě. Ateliér, profesor Josef Wagner, ale také Otto Gutfreund (kubizující začátky Vladimíra Janouška) a Henry Moore (organická modelace) byli pro tvorbu Věry a Vladimíra Janouškových důležitými zdroji inspirace. Mimořádný vliv na nastupující generaci umělců měla také výstava České moderní sochařství s podtitulem Od Gutfreunda k Wagnerovi.
Na přelomu padesátých a šedesátých let se formovala skupina UB12 kolem Václava Bartovského a Václava Boštíka. Mnoho členů této skupiny pocházelo z ateliéru Josefa Wagnera nebo Josefa Kaplického. Název skupiny Umělecká beseda demonstruje počet jejich členů, v průběhu let se však tento počet organicky proměňoval. Ačkoliv skupina vznikala bez jasně vytyčených programových prohlášení, vymezovala se odporem vůči bezobsažné deskriptivnosti a vnějším efektům. Členy skupiny pojily nejen přátelské vazby ale i snaha po nalezení forem, které sdělí obsah uměleckého díla co nejpřesvědčivěji.
Věra a Vladimír Janouškovi
V roce 1962 se konala první výstava skupiny UB12 v pražské Galerii československého spisovatele. Aby kulturní oddělení národního výboru povolilo otevření výstavy, kterou shledávali nepřípustně abstraktní, musela být doplněna o dokumentaci realizací pro architekturu. Výstava skupiny trvala měsíc a během této krátké doby byla třikrát uzavřena. Účastnili se jí Václav Bartovský (jehož díla byla vystavena již posmrtně), František Burant, Vladimír Janoušek, Věra Janoušková, Jiří John, Alena Kučerová, Daisy Mrázková, Vlasta Prachatická, Oldřich Smutný, Adriena Šimotová a Alois Vitík. Teoretikem skupiny se stal Jiří Šetlík a později i Jaromír Zemina.
Věra a Vladimír Janouškovi na přelomu padesátých a šedesátých let, v období výstav a aktivit skupiny UB12 prožívali úspěšný nástup na uměleckou scénu po ukončení studií na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Manželé se zúčastnili mnoha skupinových výstav a všech výstav pořádaných skupinou UB12. V roce 1965 měla Věra Janoušková samostatnou výstavu Intuice a řád v Galerii Václava Špály. V té době již byla vnímána jako svébytná vyprofilovaná umělkyně, která přesně ví, co chce a také, co divákům nabízí. Na této výstavě představila jednu z nejvýznamnějších plastik Povlečená postel. V roce 1967 proběhla v pražské Nové síni samostatná výstava Vladimíra Janouška Kyvadla a jiné sochy. Téhož roku se konala společná výstava manželů Janouškových v Oblastní galerii v Liberci. Oba manželé se v průběhu šedesátých let pevně ukotvili na české umělecké scéně. Vladimír Janoušek především díky veřejným zakázkám, Věra Janoušková díky své volné tvorbě.
Šedesátá léta byly pro oba manželé obdobím experimentů. Vladimír opouštěl tradiční materiál, experimentoval s novým, především osinkocementem, začínal svářet. Stejně tak Věra. Pro osinkocement jezdili do Berouna a oblíbili si ho díky jeho lehkosti a technologii, která umožňovala tvořit duté sochy. Toto období charakterizoval Jiří Šetlík jako dobu, “která začala přát svobodnému rozmachu umění”. Svobodu prožívali umělci i ti, kteří se o umění zajímali. Odvaha umělecká byla podpořena odvahou teoretickou a navzájem se ovlivňovaly a podněcovaly k dalšímu jednání.
Poté, co některá jejich díla byla koupena Galerií hlavního města Prahy, získali peníze na stavbu ateliéru U Kotlářky. Podle návrhu Josefa Hrubého na kterém úzce spolupracoval s Vladimírem Janouškem byla postavena vila ve svahu zahrady, úzce komunikující s přírodou a jejímž velice výrazným prvkem jsou západní okna dotvářející prostupnost interiéru s exteriérem.
Olbram Zoubek s Evou Kmentovou a Věra a Vladimír Janouškovi, Bulharsko 1962. foto: archiv Olbrama Zoubka
Vyústěním druhé poloviny šedesátých let se stalo monumentální svařované sousoší Vladimíra Janouška Hrozba války (1969 - 1970) pro výstavu Expo 70 v japonské Ósace. Výstavní pavilon sledoval tři tematické okruhy: Čas radosti, Čas úzkosti a Čas naděje. Janouškova práce spadala do Času úzkosti. Ve Výtvarné práci z roku 1969, která obsáhle seznamovala s pojetím expozice, se k Hrozbě války nachází podrobné vysvětlení: "Hlavním exponátem v tomto prostoru bude rozsáhlý plastický útvar ze svařovaného železa. Jde o symbol obav o budoucnost lidstva, který má dvě části: část vně pavilonu Hrozba války a plastiku kyvadla uvnitř pavilonu Neúprosnost času, jehož pomalý pohyb nad hlavami diváků je výrazem věčně odtikávajících vteřin neúprosně plynoucího času.”
Vladimír Janoušek měl jako jeden z mála umělců příležitost účastnit se všech tří nejvýznamějších světových výstav z druhé poloviny 20. století, bruselské v roce 1958, montrealské v roce 1967 a ósacké v roce 1970. Plastika pro československý pavilon Expo 70 vznikala za složitých politických podmínek po okupaci Československa 21. srpna 1968. Její odvážné provedení dostalo Janouška do dialogu s režimem a poznamenalo tak další autorův umělecký i osobní život. Byla to jedna z nejnáročnějších plastik, které Janoušek za svého života uskutečnil. Svůj přístup vysvětlill Mileně Lamarové slovy “Myslel jsem na úzkost a na čas. Úzkost je kategorie obecná, čas je věc lidská a osobní. Můj čas je bohužel příliš můj čas (...) To je dovolené sobectví. Jsou léta, kdy si každý uvědomí, že čas je největší potentát.”
Sedmdesátá a osmdesátá léta znamenala nejen pro manželé Janouškovi zákaz veřejné prezentace a persekuci ze strany státu. Janouškovi se do výstavních síní vrátili po roce 1980, kdy byli prezentování na komorních výstavách. Vladimír Janoušek bojoval se zákazy jeho výstav a ucelené prezentace svého díla se nedočkal. V den jeho smrti mu byla zakázána jeho v pořadí čtvrtá výstava. V témže roce (1986) měla Věra Janoušková výstavu v Ústavu makromolekulární chemie v Praze a v Kulturním domě Družba v Brně. Pro Věru Janouškovou smrt jejího manžela znamenala odmlku v tvorbě a soustředění se spíše na koláže než na sochy.
Věra a Vladimír Janouškovi, především jejich výstavní činnost, byli ovlivněni politickým systémem Československa. Umělecká aktivita v rámci jejich etablování na umělecké scéně byla v první polovině šedesátých let četná. V roce 1970 však došlo k útlumu. Pokud bylo jejich dílo do roku 1989 veřejně prezentováno, stalo se tak pouze v komorních prostorách. Výstavní činnost a možnost prezentace vlastního díla manželům Janouškovým přinesl až revoluční rok 1989 a doba následující. V roce 1990 proběhly dvě výstavy Vladimíra Janouška v prestižních pražských prostorách. V Domě u Kamenného zvonu a v Galerii d. V roce 1992 uspořádala Národní galerie v Městské knihovně v Praze Věře Janouškové retrospektivní výstavu. Díla obou autorů byla vystavena především v České republice, a jako součást kolektivních výstav i v Evropě a USA. Pocitu zadostučinění podlehla Věra Janoušková při společné výstavě s Vladimírem Janouškem v roce 1994 v jejich rodném kraji, pořádané Galerií na Pecce. Dnes práci Věry a Vladimíra Janouškových vlastní galerie po celé České republice. Řadu děl vlastní Nadace Věry a Vladimíra Janouškových.
Věra a Vladimír Janouškovi
První výstavu po smrti Věry Janouškové uspořádalo Museum Kampa v Sovových mlýnech v Praze v roce 2011 s názvem Intuice a řád, tedy pod totožným názvem, který nesla její první samostatná výstava v Galerii Václava Špály v Praze v roce 1965. Kurátor výstavy Jiří Machalický vybral pro tuto výstavu 34 koláží a několik osinkocementových plastik. Vystavené byly koláže textilní, sešívané z útržků látek i papírové. Ve výstavním sále konírna bylo představeno několik souborů koláží z různých období za použití rozmanitých materiálů a postupů. Kromě koláží byly vystavené také osinkocementové sochy a ze smaltovaných předmětů svařované sochy. V koncepci šlo především o představení reprezentativního výběru koláží s důležitými motivy a výrazovými polohami Věry Janouškové. Museum Kampa ve spolupráci s Nadací Věry a Vladimíra Janouškových uspořádalo v roce 2020 také výstavu Vladimíra Janouška nazvanou Časy. Divák byl výstavou provázen čteným kurátorským textem od Karla Srpa a výběrem vlastních Janouškových formulací o sochařské tvorbě. Každý výstavní prostor byl koncipován zcela odlišně do podoby studia, depozitáře, místa tikajících kyvadel i okamžiku po výbuchu, kdy byly Janouškovi zastaveny všechny práce do veřejného prostoru a všechny výstavy. Instalace nabízela také kontextuální pohled skrze recyklaci, tradiční sokly byly nahrazeny recyklovanou paneláží z předchozí výstavy a nábytek z osobního prostoru Janouškových.
Ačkoliv se tvorba Věry a Vladimíra Janouškových nepochybně prolínala a ovlivňovala, každý z nich si našel své vlastní principy. U Věry Janouškové je důležitý experiment s materiály, využití zahozeného, spojování, sešívání a svařování paralelně s objemovostí při práci s osinkocementem či sádrou. Osobitý humor, který se promítl i do jejího díla versus racionální přístup jejího muže. Pro práci Vladimíra Janouška je důležitá konstrukce, svařování a motiv krystalu, variabilu a kyvadla, na základě malířských a sochařských principů vytváří reliéfy. Přispíval k demokratizaci umění a sejmutí díla z tzv. piedestalu nedotknutelnosti a poskytl ho pro život, toužil po tom, aby se dílo stalo bezprostřední záležitostí života. Její projev je spíš citový, ale přesto je kompozice přesně vyvážená. Janouškovy sochy jsou zase naopak dokonale promyšlené, zjednodušené tvary figur jsou často variabilní, mohou se tak v rámci autorova záměru různě natáčet.
Zatímco Vladimír Janoušek dospěl složitým vývojem k sochám výrazně profilovým, Věra Janoušková dělala sochy objemové. Jaromír Zemina z pozice kurátora, historika umění, ale také rodinného přítele a bratrance Vladimíra píše o umělcích: “Vladimír, spekulující intelektuál s vytrvalou ctižádostí, o svých kvalitách zvolna přesvědčoval, Věra, typický člověk instinktu, talent “přírodní”, nás naráz oslnila. Jejím věcem čas něškodí, jeho věcem stále více prospívá a ony působí po jeho smrti silněji než za života.”
