Výstava Dvojice:
Eva Kmentová
a Olbram Zoubek

19. března od 5. července 2026

Kurátor: Jan Skřivánek
Vystavující umělci: Eva Kmentová a Olbram Zoubek

Čtvrtá výstava z volného cyklu komorních intervencí do ateliéru Věry a Vladimíra Janouškových, které představují partnerské dvojice umělců, by se klidně mohla jmenovat Čtveřice. Eva Kmentová a Olbram Zoubek byli blízkými celoživotními přáteli manželů Janouškových. Obě dvojice se ostatně daly dohromady v ateliéru Josefa Wagnera při studiích na pražské UMPRUM. „A pak se přihodilo, díky Olbramovi (který má za to velké plus), že jsem se s vámi začala stýkat dál. Chodili jsme do vašeho prvního ateliéru – vězení – jen tak, dívat se na sochy, povídat nebo kreslit, chodili jsme k vám do Lidické domů. Po letech jsem ztratila ten respekt – to ne, vlastně jakousi bázeň – a bylo mi s Věrou, tebou a okruhem lidí, kteří ‚něco chtěli‘, moc dobře,“ vzpomínala na začátky tohoto přátelství Eva Kmentová v textu pro Vladimíra Janouška.

V šedesátých letech Zoubkovi a Janouškovi podnikli několik společných cest do zahraničí, o kterých později hovořili jako o zásadních zážitcích svých životů. „Nemůžu prožít už nic krásnějšího, než byly cesty s Vámi dvěma, a protože to bylo to nejlepší, co jsem v životě vůbec prožil,“ napsal Vladimír Janoušek v roce 1979 Evě Kmentové. Olbram Zoubek, kterému bylo dáno, aby žil z celé čtveřice nejdéle, ve svém rozloučení s Věrou Janouškovou v létě 2010 dodával: „Připomeň, prosím, Vladimírovi a Evě, jak jsme společně jezdili na cesty do ciziny. Na Slovensko, do Bulharska přes Rumunsko, do Itálie. Natlačeni všichni čtyři v jednom autě. Nenudili jsme se a nepohádali se. Po návratu z Bulharska ještě neumytí jsme strávili večer spolu u nás v bytě a ještě jednu noc. A při cestě do Paříže jsme jedno odpoledne koupili dvě lahve červeného vína, leželi v našem pokoji na široké francouzské posteli a povídali a povídali. Byl to nejlepší zážitek z cesty do Paříže.“

V srpnu 1961 během dvou týdnů projeli Slovensko. O rok později putovali tři týdny po Balkáně (z pláže v Bulharsku pochází úvodní momentka, kterou vyfotografoval Vladimír Janoušek) a v roce 1966 procestovali Itálii od Benátek po Neapol. Na jaře téhož roku byli společně ještě v Paříži. „Na fotkách a z cestovních deníků je vidět, jak měli rozdělené role,“ vypráví dcera Zoubkových Polana Bregantová. „Máma staví stan, Věra vaří, Vladimír vše dokumentuje a táta byl hlavní řidič.“ Věra Janoušková to popsala o něco příkřeji: „Já vařila na butanovém vařiči, Evička stavěla stan a muži se opíjeli vínem a měli silné řeči.“ Intenzitu vzájemných vztahů i v pozdějších letech dokládají pohlednice z cest či autorské novoročenky.

Výstava Dvojice IV (2026)

Eva Kmentová (1928–1980) byla o šest let mladší než Věra a Vladimír Janouškovi a na UMPRUM se s nimi setkala jen krátce, neboť do Wagnerova ateliéru přestoupila až v roce 1948. Školu absolvovala v roce 1951 a rok poté se provdala za Olbrama Zoubka. Jejich děti Polana a Jasan se narodily v letech 1954 a 1956. Od dubna 1958 byla členkou skupiny Trasa. První samostatnou výstavu měla v říjnu 1963. Od druhé poloviny šedesátých let pracovala s otisky lidských těl v sádře. Její nejznámější sochou je Lidské vejce z roku 1968, negativní otisk vlastního schouleného těla v obřím sádrovém vejci. Od roku 1975 mohla vinou nemoci pracovat jen v omezené míře, dominantním médiem jejího díla se staly kresby a vrstvený papír. V roce 2023 měla reprezentativní retrospektivu v Domě umění města Brna, kterou po architektonické stránce navrhl Dominik Lang, stejně jako stálou expozici v ateliéru Janouškových.

Olbram Zoubek (1926–2017) na UMPRUM studoval v témže ročníku jako Janouškovi. Po škole našel uplatnění jako restaurátor a dlouho vystavoval jen v rámci výstav Trasy, jejímž členem byl od roku 1958, či skupinových přehlídek. V šedesátých letech realizoval několik soch do veřejného prostoru, během normalizace se vrátil k restaurování. V roce 1969 sejmul posmrtnou masku Jana Palacha a vytvořil jeho náhrobek. Na začátku sedmdesátých let se dopracoval k svému typickému pojetí lidské figury. Po smrti Evy Kmentové se znovu oženil a v roce 1982 se mu narodila dcera Eva. V devadesátých letech se dostává k řadě realizací do architektury a jeho dílo nabývá na popularitě. Jeho nejvýznamnějším sousoším ve veřejném prostoru je pomník obětem komunismu na pražském Petříně, odhalený v roce 2002. O odkaz obou umělců pečuje Nadační fond Kmentová Zoubek, který spravuje též Zoubkův ateliér v Praze v Salmovské ulici. Ateliér je přístupný pro veřejnost po předchozí dohodě. V průběhu výstavy si 21. dubna připomeneme sté výročí umělcova narození.